Uvnitř fonických řad dochází ke vzájemnému ovlivňování realizací hlásek, především sousedících. V č. je v míře i zákonitostech přizpůsobení rozdíl mezi jednotlivými nářečími, liší se i běžná mluva od projevu kultivovanějšího, v němž je míra ovlivnění menší. Některé změny jsou navíc součástí ↗ortoepie, jiné, stejně běžné, jsou za její hranicí. Také historický pohled na č. ukazuje jiný rozsah změn než č. dnešní. Takový stav je zřejmě i v jiných jaz., neboť zvuková podoba jaz. je vždy značně variabilní, i když se ne vždy tomuto faktu věnuje pozornost. Pozorovat změny hlásek jako projev zákonitostí zvukové realizace řeči dovedeme jen na základě konfrontace se starším stavem jaz.n. s jeho jiným standardem, pro potřeby běžných výkladů se však většinou ukazují ve vztahu k psané podobě č., jejíž ↗pravopis do značné míry odráží historii jaz.n. etymologické souvislosti výrazů. Změny proběhlé v dřívějších dobách se často ustálily natolik, že je odhalí až historická mluvnice, zkoumající vývoj jazyka, n. ↗etymologie, které mj. ukazují i vztahy výrazů, které se synchronně jeví jako nepravidelnosti n. výjimky: příkladem může být vztah výrazů zmar a mořit, alternace souhlásek jedl ~ jez; typickou historicky vzniklou změnou hláskového složení slov je ↗pohyblivé e: pes ~ psa, perla ~ perel). V diachronních disciplínách, zejm. v indoevropeistice, byla také rozpracována celá bohatá terminologie užívaná při popisu a interpretaci změn dodnes. V mluvnicích č. se (zejména v morfologii n. slovotvorbě) mluví o ↗hláskových alternacích n. ↗alternacích hlásek (v školních mluvnicích o „střídání hlásek“).

Obměny a změny realizací vznikají při spojování hlásek do řetězců (slabik, slov…), jde tedy o změny syntagmatické. Vedle nich existují ve zvukové stavbě řeči změny paradigmatické, jež se týkají inventáře ↗hlásek a ↗fonémů; jde např. o splynutí dvou samostatných fonémů v jediný (v č. splynutí původně rozlišených /y/ – /i/), dobudování fonologického páru přehodnocením platnosti zvukového prvku (v č. vznik korelačního páru /v/ – /f/) n. zásadní změna realizace některé jednotky (v č. např. změna [g] > [h], přesněji [γ] > [h]). Paradigmatické změny jsou patrné v diachronním průřezu č. (viz ↗pračeština, ↗raná stará čeština, ↗čeština 14. století, ↗čeština doby husitské, ↗humanistická čeština). Syntagmatické změny mohou být počátkem počínající změny paradigmatické, v celé šíři je však můžeme pozorovat jen synchronně.

Syntagmatické změny jsou změny kombinatorní, v jejich pozadí je úprava artikulačních pohybů, jíž se běžně říká „zjednodušování artikulační práce“; má za následek změny v akustice. Souhrnně jde hlavně o ↗asimilaci, jednak o asimilaci v širším slova smyslu, v jejím rámci pak o ↗akomodaci mezi konsonanty a vokály, jež se projevila zejména v historii č. (↗palatalizace), jednak o vlastní asimilaci uvnitř skupiny ↗vokoidů n. ↗kontoidů. Jde často o změny obligatorní, jež se pravidelně opakují všude tam, kde jsou vhodné fonetické podmínky. Takovou kombinatorní hláskovou změnou je např. č. ↗asimilace znělosti, která nastává bez výjimky ve skupinách párových souhlásek okluzivních: [zbírat], [trupka]. Některé obměny hlásek jsou jen změny fakultativní, nezávazné; v č. např. dubletní výslovnost sedni – [sedňi], [seďňi] s ↗asimilací místa tvoření.

Další skupinou jsou změny poziční, které se uskutečňují pouze v určité pozici řetězce (např. v č. ztráta znělosti ↗konsonantů vlastních před pauzou n. tendence k oslabení znělosti na začátku slov při silném přízvuku, vkládání konsonantu na počátku slova před vokál při ↗protezi, výslovnostní řešení kontaktu dvou ↗vokoidů při ↗hiátu). Většinou za hranicemi kultivované výslovnosti jsou změny vedoucí k zániku některé hlásky n. slabiky (↗elize).

Méně časté jsou změny sporadické, jež jsou omezeny jen na některé výrazy. Typickou sporadickou hláskovou změnou jsou důsledky ↗lidové etymologie, tj. přeměny v hláskové stavbě slova dané chybným pojetím motivace výrazu (např. lidové [zdrava] místo [strava] příklonem ke slovu zdravý). Sporadické jsou také obměny realizací spojené s expresí ([to bilo súproví], [cococotomábejt]) n. s náhodným narušením výslovnosti.

Změny hlásek v proudu řeči jsou většinou změny kontaktní, pro ovlivnění je nutné bezprostřední sousedství zvuků (event. sousedství pauzy). Méně obvyklé změny distantní („na dálku“) se v č. objeví spíše při lidovém přejímání cizích slov: inženýr > [inžinír]. Kontaktní změny nastávají především v rámci slova a ↗přízvukového taktu. Přes hranice slov probíhají změny nazývané ↗sandhi. Ortoepická je jen ↗asimilace znělosti, a to pouze při spojité výslovnosti, jiné změny jsou substandardní (v č. banka – [baŋka], jen neortoepicky pan král – [paŋ král]; babiččin [babiččin]/[babičin], ale jen Jan míč často netrefil [jan míč často netrefil]).

Zatímco změny hlásek jsou značně frekventované, slabičný sklad slova je poměrně stabilní. K jeho možným změnám viz ↗elize a ↗slabika.

Specifickou skupinu změn hláskového složení výrazů tvoří změny analogické, tj. vyrovnání tvarů ohebného slova podle tvarů některého pádu n. odvozenin podle slova motivujícího (lidové [kosť] podle [kosťi], spis. [sezeňí]/[seďeňí] podle [seďet]). Tyto změny s mechanismem výslovnosti nesouvisejí, i když vznikají a ustalují se mimo psanou podobu jaz.

Typem změn jsou také poměrně vzácné změny disimilační, rozlišení hlásek původně nějak blízkých. Příkladem může být často uváděné nářeční [doxtor] (doktor), kde došlo k odlišení ve skupině okluziva + okluziva na konstriktiva + okluziva.

Konkrétní typy změn uplatňující se v dnešní č. včetně ortoepických doporučení viz ↗asimilace, ↗akomodace, ↗metateze, ↗elize, ↗epenteze, ↗proteze, ↗disimilace. K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.